Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Do této desky jsem se snažil vposlouchat několik měsíců a mám stále pocit, že se mi to nepodařilo. Pořád mi v hlavě hlodal červík, že to jsou přece králové epileptického metalu, a ti by přece slabé album nenatočili. Zvláště, když k tomu připojili zprávu, že jde o album rozlučkové. Tahle závěrečná deska je vlastně jen takovou rekapitulací toho, co se stalo. Nedosahuje však ani neurvalosti prvních desek, ani negeneruje melodické hitovky typu „Milk Lizard“. Vlastně marně už několik měsíců hledám bod, o který bych se na albu opřel a následně se k němu rád vracel. Taková skladba tu prostě není.
Deska pěkně shrnuje všechny polohy THE DILLINGER ESCAPE PLAN, ale nejde nikam dál. Jakoby se na ni dostaly béčkové skladby, které se vždy o chlup nevešly na některou z minulých desek. Nevěřím, že tomu tak skutečně je, ale rozhodně to působí podobným dojmem. Jakoby kapela už zpracovala všechna témata, která se byla k dispozici, a skutečně došla na konec cesty. Neustálá recyklace by tu nedávala smysl. Konec v takovém případě chápu jako to nejlepší řešení, které se nabízí. A případné pokračování v projektech typu THE BLACK QUEEN a GIRAFFE TANGUE ORCHESTRA beru jako velmi zajímavý příslib do budoucna.
6 / 10
Dissociation (2016)
On Of Us Is The Killer (2013)
Option Paralysis (2010)
Ire Works (2007)
Plagiarism (EP) (2006)
Miss Machine (2004)
Irony Is A Dead Scene (EP) (2002)
The Dillinger Escape Plan (reedice) (2000)
Calculating Infinity (1999)
Under The Running Board (EP) (1998)
The Dillinger Escape Plan (EP) (1997)
Vydáno: 2016
Vydavatel: Party Smasher, Cooking Vinyl
Stopáž: 50:07
Neuvěřitelných 26 let od minulé desky a přesto jako by THE JESUS LIZARD vůbec nezestárli. Suverénní návrat ve znamení typických hutných noiserockových struktur a stále je to správně surový underground, byť si skupina samozřejmě nese svůj status kultu.
Už dlho ma nič takto nerozbilo. Podľa mňa najlepšia draculovina vôbec.
Prvotina řecké gothic metalové kapely. Moderně znějící nahrávka, která nezapře svou inspiraci v hudbě z přelomu tisíciletí. Stylově jsou blízcí o generaci starším PENUMBRA a podobně jako zmínění Francouzi se nenechávají svazovat žánrovými mantinely.
Je divné použit u tak dřevního stylu jako doom metal přídavné jméno futuristický, ale přesně tohle STRATALITH je. Originální projekt z New Yorku balancuje někde mezi progresivní náladovkou, doomem, industriálem a možná i djentem.
Mathrock z New Yorku, který nepidliká. Spíše přepíná mezi až doomovými hutnými riffy a prog metalovými kvapíky. Zajímavý stylový hybrid, s ostrým zvukem od Kurta Balloua.
Francouzi pokračují v cestě nastolené na minulém albu "Eroded" a znovu servírují svůj specifický pohled na moderní melodický progresivní rock/metal. Osobité kouzlo lehce vychladlo, ale skladby typu "Elevate" mají stále svou sílu.
Style over substance mi u Eggerse a remaku expresionistické klasiky tolik nevadí, hlavně když Jarin za kamerou opět maluje. Větší hřích je, že tahle předfreudiánská balada o překrveném klitorisu a vilném Rumunovi je dost anemická. Pár pohlednic nestačí.
